Před pár dny se mě jeden známý optal: A co vy Češi děláte, když my slavíme Vánoce ? Jeho otázka mě trochu zaskočila. Poškrábal jsem se na hlavě a odpovídám: No přece slavíme Vánoce, tak jako každý jiný. On se na mě podívá s otazníkem v očích a říká: Vždyt' jste nejnevěříci národ na světě, tak jak můžete slavit Vánoce ?
Známý měl pravdu. Veřejné průzkumy skutečne dokazují, že Češi jsou největší národ pohanů na světě. Statistické údaje uvádí počet nevěřících v České Republice kolem 39 %, což nás řadí v porovnání s ostatními státy na první místo na světě.
Tak jsem se poprvé v životě zamyslel nad tím, proč slavíme, ale nevěříme. Všichni přece strojíme stromeček, dáváme dárky a nemůžeme se dočkat, až zasedneme ke štědrovečerní večeři. Dodržujeme tyto tradice, protože věříme v Boha a nebo protože se nemůžeme dočkat, až dostaneme nějaký dárek a pár dní placeného volna ? Musím se tedy podívat sám na sebe, abych si ujasnil, proč jsem v mládí nepodlehl náboženství.
S vírou v Boha se musí začít od útlého dětství. Moji prarodiče, kteří pochází z malé vesničky, byli velmi pobožní. To proto, protože to už měli za pár a tak se chtěli zbavit všech hříchů, aby byli přijati do Nebe. Oba dva si mysleli, že mě přivedou k náboženství, když mě budou od malička tahat do kostela. Poslechl jsem a každou neděli jsem je poctivě následoval do místa, kde Boží slovo vládlo. Před kostelem jsme se vždy rozdělili a já se připojil ke svým vrstevníkům, zatímco prarodiče spěchali do prvních lavic, aby jim neuteklo ani jedno slovo. Po zahájení mše jsem se potichu odebral se svýma vrstevníky za kostel, kde se kouřilo, popíjel alkohol a hrály se karty. Zimní měsíce ale byly nejlepší. To proto, protože Vladěna K. z dolního konce nás vždy nechala "ohřát" naše zmrzlé ruce na své hrudi pod svetrem.
Když jsem jeden den opouštěl domov a odjížděl za vyšším vzděláním do Prahy, rodiče mě pověsili okolo krku řetízek s křížkem. Prý aby mě připomínal Boha. V Praze se můj křížek lidem líbíl, hlavně pak hašišákům v hostincích na Malé Straně. A tak když jsme jednou seděli s kamarády "U Slunců" a nebylo na pivo, střelil jsem můj křížek jednomu podnapilému hipisovi za půl kola.
Během mých študáckých let jsem si všiml, že lidé nenosili křížky kvůli víře, ale aby tím odporovali tehdejšímu politickému systému. Byl to jakýsi tichý protest. Kostelů je v Praze dostatek, ale většina z nich byla vždy prázdná. Lidé se dívali na kostely jako na architektonickou památku, ne jako na místo, kde se káže Boží slovo.
Když jsem se podíval na lidi v mém okolí, nic nesvědčilo tomu, že jsou pobožní. Tenety Bible se běžně - a bez ostychu ignorovaly. Káždý hřešil, kde se dalo a jak se dalo. Bylo to v době, kdy vládlo heslo: Kdo nekrade, okrádá svoji rodinu. A tak se vesele lhalo, podvádělo a kradlo o sto šest. Neznal jsem nikoho, kdo by žil podle předpisů Římsko-katolické církve a držel půst na Popelečnou Středu a nebo Velký Pátek. Mé kamarádky dennodenně hřešily, když bydlely na hromádce se svýma nápadníkama a každý večer s ním uléhaly do stejné lože. Když pak přišlo na vdávání, klidně přistoupily k oltáři jako neposkvrněné panny, oděny v bílých šatech a závoji.
A tak jsem se jeden den ocitnul na prahu dospělosti. Jak staré pořekadlo říká: Starého psa nové povely nenaučíš. Tak je to i s náboženstvím. Náboženství se nechytlo. Jako mnoho ostatních, stal jsem se dalším číslem ve statistice nevěřících. Dnes sice strojíme stromek jako každý jiný, chodíme se zájmem obdivovat Betlémy do místních kostelů jako každý jiný a držíme vánoční tradice, jako každý jiný - ale není to z náboženských důvodů. Vánoční svátky jsou pro nás jakási příležitost, aby jsme se posadili s rodinou okolo bohatě prostřeného stolu a společně si užíli pár dní placeného volna.
Možná, že kdybych se tenkrát neodstěhoval z malé vesničky do Prahy, tak bych dnes mohl být zdaleka blížeji k Bohu - a k Vladěniným ňadrům - než jsem dnes.
